Dokončil Krok s věčnými bohy radu a vyšel na dvůr kamenného hradu. Sem bohatýry pozval, kupce, Sasy a v starodávné síni strojil kvasy.
Tu jeho lechové a vladykové, tu jeho kmetové a vojvodové ve starobylém rodných otců kroji na křeslech zaujali hodnost svoji.
Tu ženy lepotvaré, lepošaté se usadily za poháry zlaté, tu pěvců chvějné rokotaly struny. A jak noc zamračeni sedí páni,
jak hvězdy jasné ženy kolem září a kněžna Niva s poubledlou tváří jest rodnou dcerou svítající luny. Ret siná, chví se ruka, prch’ klid skrání
a duše chví se nepokoje ledem. – Jest víno prudkým otráveno jedem! A již se pití, jídla na stůl snesla. Krok povstal vážně s dubového křesla
a první víno ze svatého rohu za obět podal nejvyššímu bohu a vládci velikému Perunovi; když domodlil se prosebnými slovy,
když dokonal, pil ze svatého rohu a nejstaršímu podal píti kmetu. Pak pozlacený pohár klidně zved’, v němž namíchán i podán mu byl jed,
a nachýlil jej k nachovému retu. – Viz! bledá Niva jak blesk v kmitném letu se mihla, zamihla se v rychlém skoku a odňala mu jedovatou číši –
mdlá ruka její nezvedla ji k výši a neschýlila k prahnoucímu retu. Jek nastal, křik a šum a divé zvuky svým křídlem poplašily smutnou tiši.
Třas poletoval po kamenném týně a ruku tiskl rodné sestře – hádce. Vrah netušený, vilný vrah a zrádce jak vítr prchal z pobouřené síně.
Krok stál tu chvíli chladný jako z kovu a před ním žena jeho, žena mladá. Zrak jeho jak šíp smrti na ni padá a ucho k vášnivému kloní slovu,
jímž zaplakala žena jeho lepá: „Prut hanby bílá ňadra moje tepá a líce rozdírají pohan nože, blesk pomsty bije v lůno mého klína:
já poskvrnila čisté tvoje lože, já jedu přimíchala v číši vína!“
Cookies on Poetry Cove