Již na ponebí kamenného hradu
všel smuten Krok s věčnými bohy v radu
a na pavlánu pozlacených věží
se prochází choť jeho lepá, mladá.
Na líci jako zoře ruměn svěží
se rdí a rozkvétá a neuvadá.
Jsou hedbávem ty její hebké vlasy
a černají se jako husté vřesy
na bílých skalách výslunného jihu;
jsou hedbávem ty její hebké řasy
a tmí se jako v dáli horské lesy
a rozvlní se v jednom okamihu
a zase ve prsténcích dolů splynou
kol šíje úbělové, měkkých ramen
na půvaby, jak vodní trávy řasy
na svitavý, v skal lůně snící pramen.
Tu vášnivého Sasíka zrak hadí
se potkal s vnadnou, lepotvarou kněžnou
a oko plálo divé touhy plamenem:
ret retu sblížit, rámě objat ramenem.
Když v podvečeru den své líce chladí
a noc se líbá se soumrakem denním,
tu slovem čarovným a písní něžnou
Sas okouzluje vnadyplnou ženu
a opíjí se sladkým políbením. –
Jest křehkou žena a duch z vášně stenu
tak lehko roznítí se k pomsty žáru.
I Niva myslí: – „Jedu do poháru –
a šumnou číši choť můj nahne k retu
a skončí žal můj, hoře moje v letu.“ –
Kde vášeň zahovoří takou radou,
duch činu rychle zvedne ruku mladou.