Hle! na ponebí kamenného hradu
jde moudrý Krok s věčnými bohy v radu
a na pavlánu pozlacených věží
se před ním objevila žena mladá.
Krok snivě v bílé lokty její padá
a poceluje ruměn lící svěží.
Leč chladně, bez úsměvu, beze slov
před tváří jeho lepá žena stojí.
I zahovoří k mladé choti svojí:
„Což netěší tě knížecí můj krov,
že jsi tak zadumanou, smutnou, tesknou?
V tvých očích zoře štěstí nezablesknou,
když lid kořist k nohám tobě kupí,
jež odměnou jest hrdinného boje.
Ty nejdeš, nepolíbíš čelo moje
a nepotěžkáš oštěp od ran tupý
a neodejmeš uzdu mému koni
a líce opálené slunce palem
a tváře pokálené krve kalem
víc neomýváš. – Jinak bylo v loni,
kdys obcházela uloupené vozy
a to neb ono vyžádala darem,
kdy pěvci, které vychovali bozi,
tě veselili sladkých písní čarem. –
Jsi nyní jako vábná růže, kterou
dech větru rozvívá nad suchým stvolem,
kol které jeseň bloudí s mlhou šerou,
kol které mihotavé slávy ptáče
tak teskně obletuje smutným polem
a kolem které siré štěstí pláče
jak žežulice žalně lká a pláče.
To tvoji soustrast ani neroznítí,
to tebe, Nivo, ani nezabolí,
že naše mládí, naše celé žití
jest obetkáno chmurnou žalu sítí
a smutno, jak mohyly pahor holý?“ –
Chtěl vlahou políbení osvěžiti rov,
na kterém květné poupě něhy zvadá
a dosýchá tak záhy lásky květ:
leč s tichým vzdorem, bez úsměvu, beze slov
ta vnadná žena, jeho žena mladá
dál ustoupila před ním zpět.