Zastaveníčko.

Na hradě se pitka odbývá, O závod rytíři pohár točí, Snědá tvář se rýnským zardívá, Ospale zpod řas mhourají oči.

Mnohý zpitoměl a s židle spad‘, Mnohý starý zabiják již dřímá, Jen pan hrabě, ač již není mlad, Ještě číši v pevné dlani třímá.

Posavad je křepká jeho páž, Jako mramor v starodávné kobce, Podepřen zde sedí o palaš, Jako socha na rytířské hrobce.

Slíčnou dcerušku má hradní pán, Lásky neduhem mu těžce stůně; Jako plachá laň snu prchá stan, By na sadě posteskla si Luně.

Do noci se hýří na hradě, Kraje nezdá se mít hlučná pitka; Zatím dívčí srdce v zahradě Nyje, toužně čeká na militka.

Haluze-li roní suchý list, Stane a napnutě v dáli hledí; Zazní-li nočního vánku svist, Něžnou tvář jí trapná touha zbledí.

Kouzlem vábiti se hocha jme. Když ponejprv kohout zakokrhá, Rychle bílou lilji uškubne, A list po listu potichu trhá.

Sotva poslední list dotrhne, Na hlas zvolá: „Lile, Lile, Lile!“ Tu se v pláni řehot rozlehne – Kynou ňádra, srdce bije čile.

Otevrou se dvířka zahradní, Loubím kvapné kroky zašelestí, Jakés sladké jméno sadem zní – Zrůmění se tvář tou blahou věstí.

Švárný rytíř v bílém taláře, Na přílbici černé péro věje, Čacká hruď milostnou slastí vře, Pádné rámě toužebně se chvěje.

Ohnivě se k sobě přivinou, Jenom sobě žijí v době slastné, V jeden sladký cit se rozplynou, Jedním dechem dýše to dvé šťastné.

Měsíc pojeví se na nebi. Černý kříž se mihne na taláru, To kříž jeho muk a poroby, Povinnosti, milostného žáru.

Zazní ve vzduchu bolestný hlas. Rytíř bleskem zmizí v dáli šedé, Poletuje kadeřavý vlas, Jedním klusem ku klášteru jede.

Za ním lkavý větřík laškuje – V sadě vzdychá spanilá děvice, Vřelá rosa tvář mu svlažuje – V sadě slzí milenky zřenice.

Do rána se hýří na hradě, Kraje nezdá se mít hlučná pitka; Zatím choré srdce v zahradě Nyje, marně čeká na militka.