Útěk.

Bílá hora douškem střebe vřelou krev, Večerní mrak tiší bitvy strašný řev. Již se Fridrichův voj brání patami, Vítěz béře se pražskými branami.

Jede zakuklený jezdec k Náchodu, Láním běhouna pohání k pochodu, V ledví bode jej, jezd stále zrychluje, Cvalem jede, co jen skoku stačuje.

Podál dráhy kovárnu jest viděti. Žena vaří, kovář sedí u dětí. V tom se zvenčí tluče na okenici: „Vstávej, mistře, otevři mi vrátnici!“

Kovář se světlem se na dvůr šramotí, Kvapně přichází mu jezdec naproti: „Podkovu kuj, mistře, mému ryzáku, Rád ti dám za práci míšek žluťáků!“

A bojácným zrakem dílnu obzírá, Líce unylé si pláštěm zastírá. Starý mistr skoumavě zří na oře: ,O tím rezkem, tuším, nikdo neoře!‘

„Netlachej mi!“ jezdec se naň oboří. – ,Nu, což pro uhlí jste přišel, rytíři?‘ – „V nekvapu,“ dí host, „mi hrozí pokuta!“ Ještě ráz – a podkova jest ukuta.

Tajemný host rychle stoupá v střemení: „V dáli jedu,“ vece, „a čas nelení! Chci ti, statný mistře, státi ve slovu, Na památku nech si starou podkovu.

Ke mzdě kladu ještě zlatý náramek, A mlč dobře, dej si jazyk na zámek! Zjevíš-li přec stihačům mé šlepěje, Červen kohout na krovu ti zapěje!“

,Zradím-li vás, nech mne pozří vlčice!‘ Zlatem oslepený kovář odvece. Jezdec důvěrně s komoněm hovoří, Tu jej bodne – a již ti tam z nádvoří.

Sotva vkročí mistr s dary v sednici – Buch, bác! znov se tluče na okenici. Stane mistr, vyhlédne ven skulinou. Před kovárnou stojí hejtman s družinou.

„Rci nám, zdaž tu jezdec nejel před námi?“ – ,Jel zde,‘ dí jim mistr, ,kdosi neznámý.‘ – „Tys ho nejal, ó, ty kletý hastroši! Toť byl Fridrich!“ sápají se zbrojnoši.

,Vězte pak, že dojel již ten chuděra, S koněm v řece utonul zde s večera.‘ – „Žel té pěkné ceny!“ jezdci volají, Z výpravy své zpět ku Praze klusají.

Falckrabě se stihačům svým vyvinul; Ráno na hranici slezské spočinul. Upachtěný kůň se pase po stráni, Jeho královský pán tone v dumání.

Vlhkým okem zírá psanec na Čechy, Z ňader jeho vystupují povzdechy, Není mu zde k srdci, vzlyká v úkrytu, Čechám s Bohem dává, mizí v úsvitu.

Rod po rodě dědil kovářovu chýž. Podnes v dílně podkovu tu uvidíš, Již zde králův kůň zůstavil na dvoře; O králi se lecos dovíš v hovoře.