U lesa kříž věstí s obrazem, Že zde zoufalý čin zřela zem. Planá hruška pne se opodál, Na ní Janův bratr za své vzal.
V chládku jejím mrtvol pochován, Prostým křížem hřích byl zažehnán. Chodče, postůj chvilku pod hruší, K Bohu pomodli se za duši!
Den se světí, v který Boží Syn Smrtí svou nás zbavil věčných vin. Minulo dnes paté podletí, Co sok Janův sešel v nadsvětí.
Mořem nebes luna vesluje. Někdy v mlází vánek zaduje, Jezerní tůň v plesu zašplechtá, Vzdechem bor cos hvězdám pošeptá.
S věže pozev nočních stínů zní, Otvírá se říše záhrobní. Co to ržalo? co to dupoce? To tluk podkov, to kůň řehoce.
Noční dobou z kvasu jede Jan, Hrdý, jako velmož, světa pán! Jak se bočí u své nádheře, Všecko na něm bujní, pychem vře.
V plném květu stojí jeho pych, V květu jeho vášně, jeho hřích! Již je u kříže – jak na smrt zbled, Sotva kříž a planou hrušku zhléd.
Pod stromem se míhá postava, Jaká strašlivá to ohava! Na šíji se šklebí rudý pruh – Bože, příšerný to bratrův duch!
,Svez mě, Jene!‘ přízrak blbotá; ,Umrlčina vzduchem kolotá, Na hřbitově vyje vzteklý pes, V divé kolo zve nás bodrý běs!‘
Kůň se děsí, prchá v šírý lán, S žasem bratra za sebou zří Jan, V údech lomcuje mu žár a led, Vlas se ježí, trne zpouchlý hled.
,Svez mě, Jene!‘ huhle děsný druh; ,Otec v hrobě, bloudí bratrův duch, Jedem na kvas, žijí duchové, Pleše hmyz, výskají ďasové!‘
Oř se zpíná, větří umrlce, Kope, couvá, smutně řehoce, Ostruha mu utkví v slabině, Plaše cválá k vodní hladině.
Hvězdy vyhasly, uprchla noc; Skončila se tajná duchů moc. Již se září rosou lupení, Zoře hory témě rumění.
V háji ptáčkové již šveholí, Brav se pase v travném údolí, Již se budí kraj, i luh, i les, Všude vůně, zpěv a svěží ples.
Procitlá zem mladistvému dnu Do očí lže mír a poklid snu. Všecko vůkol spalo, kdož to ví? Hvězdná nebesa to nepoví.
Hle, tam rybák brázdí hladinu, Uloví dnes v sítě zdechlinu. Janův mrtvol hnije v jezeře, Nad ním lačný havran krákoře.
Cookies on Poetry Cove