„V sadě skví se jara květ,“ Slepá dívka v krčmě zpívá, Podál vnučky šedý děd O almužnu hosty vzývá.
V poli bouří vichřice, Temně svítí plamen sporý; Tajemně se světnice Míhá s pošmurnými tvory.
Podél stěny za stoly Sedí hosté v různých davech, Provodí zde svévoli, A tlachají o všech stavech.
Oplzlý jest jejich zrak, Neladné licousy halí Hnusný ret a tváře mrak. Teď se divě zachechtali.
„Zemský ráj to na pohled,“ Při citeře děvče zpívá; Podál slepé starý děd O dáreček hosty vzývá.
Tichne pustý jek a hřmot. Slouchá láj a zpod obočí Na dívku šle zraku hrot. Vypouchlé jsou její oči,
Dvé to zvadlých pomněnek, Prázdných žití, lesku, něhy; Dvé to kalných studének, Když na jaře tají sněhy.
Tklivě zpívá o luzích, O své vlasti a o máji, Na ústech hrá lehký smích, Útlá duše sní o ráji.
Nezřít nebes zlatohlav, Zeleň háje, květné sady, Trudný, bolestný jest stav! Pro ni má přec život vnady.
V lůno věčné temniny Žádná hvězda nezasvítí: Jí však perla neviny V cudné útrobě se třpytí.
Nezírá, jak sterými Lesky luh a sad se skvějí: Jí jsou květy vonnými Pocity a písně její.
Nezří slunce pablesky, Jiné slunce ona zírá, Jí plá úsvit nebeský – Jí jest sluncem svatá víra.
Slunko její nezhltí Žádný mrak, to nezapadne, To jí věrně posvítí I až do mohyly chladné.
„Mezi Čechy domov můj!“ Zvučným hlasem vnučka pěje, Mladne děd, jak v máji sluj, Sněžný vous se bodře chvěje.
Cookies on Poetry Cove