„Osamělý sedím tady na výšině, Jako hladový krahujec na pustině. Nade mnou se temně klene noční šero, A tam v dolci květném klidně spí jezero.
Jezerními vlnami se hvězdy brodí, Družný měsíček je v kolo doprovodí. V dáli doubrava se chvěje v divém vděku, Z lůna svého proudem chrlí šumnou řeku.
Démon noci lká, veřeje hrobů chřestí, Tajemný půlnoční čas svůj příchod věstí. – Až se naplní života mého měra, Uvrhněte mrtvolu mou do jezera.
Sladce bude se to spáti v vodním stanu, S rybičkami obcovati nepřestanu. Bílá pěna košili mi utká hrobní, Prostou rakev poskytne mi písek drobný.
Vínek Rusalky mi uvijí z korálů, Hedvábnou tkanici z vodního křišťálu. Na podušce z vodních květin budu spáti, Hrobní plamen nahradí mi kapr zlatý.
Hranu mi jezerní ptákové zazvoní, Žvavé vlny slzami můj hrob poroní. A když večernice na obloze zplane, Tu vždy stín můj z jezerní ložnice vstane.
Drahé domovině bude písně pěti, Zprávy z rajských končin rodným vyprávěti. Bude s ozvěnou v propastech hovor vésti O pozemské slasti, o pozemském štěstí!“ –
Věje vlažný vánek, posupně zašumí Jezerní hloub – opět všeliký hlas tlumí.
Cookies on Poetry Cove