Bílý příkrov pláň i horu tíží, Nad proudem se klene most, Bory osněžené hlavy níží, Půda tuhne jako kost.
Ve vísce se zimní večer hostí, Vesňák k peci zasedá, A druh druhu mnohé udalosti Z žití svého povídá.
Po návsi žebravý stařec slídí, U chat klepe na dvéře, A o nocleh žebře dobré lidi, O kouteček na dvoře.
Nedají mu sluchu ubožáku, Tu jej krmí nadějí, Zde mu lají bídných darebáků, Tu se chladně usmějí.
K poslední chaloupce přiklopýtá, Klepe pěstí prokřehlou; V síni nevrlec jej klením vítá, Veřeje se rozlítnou.
„Pochválen buď –“ řeči kmet se chápe. – ,Jdi pást vlky do boru! Jdi, ničemo!‘ čeledín se sápe, A přirazí závoru.
„Ať vám Bůh nesplatí rovnou měrou!“ Smutně žebrák zaoupí; Proudem se mu slzy s očí derou, A vous bílý pokropí.
Na srdci mu chudinovi taje. „Vítám vás, vy perly mé, Slze, blahé poselkyně z ráje, Vy mé družky milené!
Zůstal jsem zde, jako sloupec z plotu, Chud a prost jsem domova, Věk mě odkazuje na žebrotu, Blízek jsem již hřbitova.
Přece by mne zlobci utratili, Jsem jim vděk, jak v očích sůl: Jen vy, slze, jste mě nezradily, Vy zdobíte moji hůl!
Zaplať Pán Bůh vám a vašim dětem!“ Ještě k vísce pronese, „Je mi dále jíti šírým světem, Kam mne zrak můj ponese!“
Ze vsi polní cesta v lesy vbíhá. Po ní žebrák přichází, Na nebi kmit hvězdiček se míhá, Luna starce provází.
Tak tichounko bývá v zimě v boru, Jako na popravišti, Když mnich dopěje svou hymnu v choru, A meč katův zasviští.
Tak ticho a zbožno v zimě v lese, Jako po mši v kostele; Někdy ve spaní sup v houští hne se, A sesuje střechýle.
Kmet se chvěje, promrz v celém těle, Náhle obchází jej sen, Pod dubiskem položí se směle, Mně, že to jsou mdloby jen.
A příroda žebráka pohostí. Vesňák štval jej do noci, Nedali mu ani suché kosti, Nechtěli mu pomoci.
Havran opouští svůj zimní stánek, Smutně lesem zakráká, Mírošumným křídlem v sladký spánek Ukonejší žebráka.
Hle, jak po blankytu strou se chmury, Protrhnou se oblaky, Na spáče se pýří sype shůry, Nebe mu dá podušky.
I má v lese divné snovidění. Klepe kdesi na vrata; Otevře pán v hedbávném odění, Laskavě jej uvítá:
„Dobrý člověče! nu, pojď jen dále! Máš zde mnoho úroků! Nyní bydleti zde budeš stále, Pojď a seď mi po boku!“
Ohnivý lesk vůkol v síni plane, Žasne žebrák, zrak si mne, Z křišťálových skal med proudem kane, Vonné kvítí k němu lne.
Na stupních se stkví trůn démantový, K němu stoupí s neznámým; Vážný kmet jej lahodnými slovy Vítá, zve jej synem svým.
Světlý zástup písněmi jej slaví, Vřele tvář mu zulíbá, Svěží vavřín do vlasů mu vpraví, V jasnou zář jej odívá.
Máj se vrátil. Hle, již nivy mladnou, Svěží zeleň zdobí kraj, S veselým potůčkem v hudbu ladnou Zpěv svůj mísí vábný háj.
Ptactvo v lese mladé jaro věstí, Volně zdroj se pramení, Znova oživuje suché klestí – Žebrák posud sen svůj sní.
Cookies on Poetry Cove