Zavřel jsem okno... Usedněte!...
Já nikdy zraku nesklopil...
Co zničeno, to nepokvete...
Tu tragiku jsem pochopil...
A slunce kdes je za horama
a bůh ví sám, kde naše sny...
Jen samá hořkost zbyla s náma
a kohos chechtot vítězný...
Však my se, Marto, nelekáme,
a – viďte – noc nás neděsí?
Co máme, bez lítosti dáme
pod šedivými nebesy.
A že se už snad neuzříme?
Je konečně to trpká věc...
A smrti srdce zasvětíme...
Však přirozeně: na konec.
Jsme oba ještě, Marto, mladí...
Leccos nám život může dát...
A k svému právu krev vždy svádí...
Já nechci, Marto, zazlívat...
Povstal jsem tiše... V její oko
jsem zřel a zraku nesklopil...
V něm nenávist je přehluboko...
Já její smutek pochopil...