Venku je jaro, slečno Kláro!
Nás ovšem to již nevzruší,
my vyhneme se úzkostlivě
aleji starých moruší.
Eh, přec jen časem vzpomeneme
na krásný lásky naší čas,
v srdci se tiché přání ozve
v tu alej navrátit se zas...
A půjdem oba... Setkáme se,
krok zastavíme pojednou,
a naše líce zčervenalé
v tu chvíli rázem poblednou.
U nohou našich zaharaší
z podzimu v stezce zbylý list,
z přivřených víček náhle vzplane
vzájemná, hořká nenávist...
Půjdeme dále bez pozdravu,
hlavy se marně otočí,
a ještě jednou nenávistně
si pohlédneme do očí.