Jaký to burácí světem divný zpěv?
Z tónů jeho dýše utajený hněv.
Tisknouc v ruce ruku
v nadšeném souzvuku
pějí davy starců, žen, junů i děv.
„Máme na svých rukou tvrdé mozoly,
máme na těle ran od bičů, holí,
na kamení spává
naše štvaná hlava
a svůj kousek chleba jíme bez soli.
Sotva jen, že mnohý z nás narozen byl,
prsu vlastní matky parasit mu pil
vrhnuv jej do kouta;
pak, když dospěl, pouta
námezdného žití hned mu připevnil.
Na obzoru ale svítá nový den,
v kterém duch Volnosti bude pozdraven:
padne dlouhá tíseň,
zahlaholí píseň,
že dělník, rob dříve, teď je svoboden.