Znám ženu, tichou ovečku,
se tváří ustaranou.
Má oči stále zarudlé,
ač pláče jenom stranou.
Je z jitra první na nohou
a poslední jde spáti,
velikou živí rodinu
a musí se jí báti!
Má dlaně samé mozoly
a tělo hadry kryjí,
nezdárným dětem všechno dá –
a za to na ni plijí.
Všude ji výsměch provází,
soucitu nikde není. –
Ó, Práce, matko pečlivá,
kdy vstaneš z ponížení?