V prostor bezedný
a nepřehledný
střemhlav se řítí
meteor čas.
Noc tvého žití
za ním se plíží –
hlava se níží
a bělí vlas.
A k tvému uchu
denního ruchu
matnou ozvěnou
doráží shon:
lidé se ženou,
tlačí a honí
kde svůdně zvoní
zlaťáků zvon.
Ty ve svém skrytu,
v tvář bolest vrytu,
a v resignaci
šeptem si díš:
V společné práci
o lidstvo bídné,
kdy lásky vlídné
plamen vznítíš?