Špinavá města i vesnice
ve mračnech černého prachu,
špinavých dětí křik v ulicích
při matek nářku i tlachu –
ubledlé muže i jinochy
s chmurným a hlubokým okem,
když bez slov do šachet kráčejí
pevným a zdlouhavým krokem –
hluboko pohřbenou ornici,
o poklad zloupenou zemi,
komíny, pariů mohyly,
let ptáka zlekaný, němý –
skloněné stromoví hubené,
chudičké obilní klasy,
z tančíren v tichou noc vřeštící
zoufale jásavé hlasy – –
to v hrozném, beztvárném chaose
splývá a žaluje – komu?
Slyšíš-li, Pane! tu žalobu
nesenou ozvěnou hromu?
Mně z toho srdce se rozbouří
div, že se, ach, nerozskočí,
a moji pěsť vášeň zatíná,
slze mi tryskají z očí.