Dokola v těch dědínách
samé bídné chatky –
zmírali v nich otcové,
zmíraly i matky.
Zmírají v nich synové,
zmírají v nich děti –
k práci, hladu, po věky
jsou tu snad zakleti.
Kovadliny zvučí v ráz
od jitra až k noci,
a Moloch vše objímá
ve ohromné moci...
Dávno, dávno před lety*
vztýčil ten lid hlavy,
ale znova zašláp’ jej
ve prach Moloch dravý.
Z kovadliny létají
rudých jisker roje –
umíraje, dobrý lid
skrývá slzy svoje...