Ve zlatém povoze jel Mamon v svět,
mocný král bezmezné říše,
plášť samý drahokam – jak pestrý květ,
tvář tvrdou měl v chladné pýše.
Tisíce rabů kol v chomoutech jest,
z vší síly vůz táhnou, tlačí,
šťastni a vděčni za velikou čest,
shlédnout-li na ně Pán ráčí.
Je těžký vůz a je těžký i král –
až mnohý klesne rab bědný.
V prach smáčknou kola jej a jedou dál
i průvod ten nepřehledný.
Daleká cesta a ubývá sil:
v králi se náhle vztek vzpění,
že mu ta čeládka pokazí cíl
a možná nadobro zlení!
Vztýčiv se na voze, uchopil bič,
do hřbetů otrockých tříská –
a zlatý vůz letí zas jako míč;
zrak rabů němě si stýská.
Pojednou bezedné propasti chřtán,
lačně se u cesty šklebí:
svoboda kyne, když spadne tam Pán...
Však temno v otrocké lebi!
Raději padají pod zlatý vůz,
který je jak červy drtí –
ani se netážou, proč tolik hrůz,
proč tolik hanebných smrtí.
Bez jména zapadnou v silniční prach
jak stéblo bezcenné slámy,
marně své vydechnou poslední „ach“ –
a kam šli, nevědí sami...