Již bije dvanáct na věži,
z nás ještě nikdo neleží,
přes mříže zříme v tichou noc
a nečekáme na pomoc.
Hvězdy se chvějí na nebi
a uklidňují bouř v lebi
a loudí se rtů slabý sten –
a stále míjí víčka sen.
V stříbrném svitu měsíce
se leskne přilba, ručnice,
a duní stráží pevný krok
ve dne i v noc, tak rok co rok.
My přecházíme po cele,
strach nemáme z té ocele,
neb jinou kujem v duši zbraň,
byť bělela nám mladá skráň.
Byť o chlebě a o vodě,
zůstanem věrni Svobodě,
jež roztrhla vždy pouta v ráz:
i nám otevře mříže zas!