Táhl soumrak od západu
na den slunný v prostřed máje,
z teplických když sadů výšin
rozhlížel jsem se do kraje.
Krušné Hory v mlžném rouchu,
z nížin šedý dým se valil
ze sta hutí, ze sta šachet –
vesnice a města halil.
Páry a kol hovor věčný
zněl mi k uchu slabým echem,
v lípách včelky bzučely si
a sad voněl jarním dechem.
A kos i drozd by mne skoro
naladili k smíru, klidu,
kdyby ostré hlasy píšťal
nemluvily o tom lidu,
jenž tam, kde kouř v sloupy roste,
duši ničí a krev cedí...
– Spadlo slunce už za Hory,
Sever už je v tmě a šedi...