Noc kouzlem vábným přišla tiše
objavši celé okolí,
příroda blahým klidem dýše,
utichly denní zápoly,
jen luceren špinavá světla
v soulad černý rušivě vlétla
spícího města v údolí –
čímž v snění mé též padla metla –
i shlížím blízké okolí.
Zde v té ulici dlouhé, pusté,
útulek má dělnický lid,
zde v atmosféře kouřem husté
za živa musí bídně mřít,
je mu neznáma zeleň stromů,
jediná cesta jeho z domu
jest jen do továrny jít dřít
a býti terčem vtipu; k tomu
odsouzen jest dělnický lid.
Ač půlnoc již dávno odbila,
z továrny slyšet práce ruch,
a honoraci, jež hýřila
a kol jde, bije v tupý sluch;
ta má proň jedovaté šípy,
až člověku varem žluč vzkypí...
Proč chybí nám poznání duch,
jenž do všech dělných srdcí vštípí:
Žij lidsky každý lidský druh!
Již zasvitlo, hle! ráno tamo!
Záře slunce se rozlila
a noc rychle kamsi v neznámo
odkud přišla, se ztratila.
Teď z práce spějí lidu davy –
hned jiná zas pro mamon dravý
zasedá k strojům jich síla,
jak velí společenské mravy
a lačnosť zlatem opilá...