Vřava spustlých hlasů
hodovní ze síně
ruší spánek vůkol. –
Orgie při víně
slaví vyšší vrstvy
vzorné společnosti,
podpory pořádku,
podpory mravnosti...
Dívko, v náručí tam
hejska opilého,
v ovzduší, zbaveném
zcela studu všeho:
zdaž se pamatuješ,
jak čas krátký tomu,
co tě matka zbožná
vypravila z domu?
Poslala do města
čistou jako kvítí,
když smrtí otcovou
nouze počla bíti,
bíti neodbytně
v okna vaší chaty –
a ty‘s v městě padla
mezi cti tvé katy!
Tvoje kypré tělo
a kvetoucí líce
a venkovská naivnost –
hoj, to byla píce
prostopášným choutkám
pana službodárce,
předčasně hýřením
vyžilého starce.
Lehce doved zkrotit
on tvoje vzpouzení
knutou obyčejnou,
jež zní: propuštění,
a když jak citron tvých
vyssál vnad, objetí,
odhodil tě drze
na veřejné smetí.
Ty v sháňce po službě
v celých týdnech hladu
zbylou prodávala‘s
za chleba kus vnadu,
jak zvykem jest, vždyť jen
pot nestačí dáti:
i česť chudé dívky
pán právo má bráti.
S duší otupělou
zapadla‘s do síně
v hlasů spustlých vřavu.
Kdo rce, že nevinně?
A v té vřavě často
slza tvář ti kropí –
kdo jí však rozumí,
a kdo ji pochopí?