Kráčely dívky po vltavských březích,
sličné, jak poupata růže.
Vichr se obořil, do vody spadly –
ach, kdo za neštěstí může?
Tonoucí chytly se plujících vorů
a spěly v neznámé dálky.
Voda se kalila vždy víc a vlny
vedly se skalami války.
Vepluly do Labe. Divoká bouře
v šedivých mracích se žene...
A potom našli je na břehu kdesi –
pod bahnem však zaplavené.