Červnový den. Šeď krajiny
se táhne v šeď oblaků.
A Labe hučí v shon a křik
pod křižovatkou vlaků.
Za Ústím přístav. Lodí sta
v něm hltá uhlí hory,
pak do Sas plují. Za nimi
z šumavských lesů vory.
Osmahlí muži v halenách
se hemží dál v tom uhlí,
i ženy, dívky kostnaté.
Jich šat – pot v špíně ztuhlý.
Na levém břehu silnice
přes Krásné Březno běží,
rachotí na ní povozy
a vrstva prachu leží.
A hlouček dětí na žhavých
kamenech sobě hraje,
v jich prsou útlých i v duši
choroba vleklá zraje. –
Hučelo Labe, hučelo
a křižovaly vlaky,
kraj celý byl jak velký stroj
pod šedými oblaky.