Od rána mrtvo, dusno.
Ni větřík nezavanul,
strom i květ svadlý. Z oblak
krvavý oheň planul,
sloup dýmu stoupal hustý
ze kráteru do výše –
však sopka hrozná stála
v svém probuzení tiše.
A k večeru shluk mraků
kraj celý pokryl stínem
a smutek prolnul tvorstvo:
„My zhynem, zhynem!“
A když noc černá, dlouhá
se líně odplížila,
bez změny vše; jen šedá
obloha se snížila
a pod zemí k poledni
hrom temně zaburácel
až hory se zachvěly
a mnohý dům se skácel.
Plakala matka s dcerou,
bled otec byl se synem
a oči všech pravily:
„My zhynem, zhynem!“