Ty bratře s okem sklopeným,
jenž spěcháš v šeru k dětem svým,
když skončena je práce!
Proč nehledíš v svět vesele,
proč v líci tvé čtu svízele
a stopy resignace?
Ty z jitra dřeš se do noci,
ty nečekáš víc pomoci,
na slámě spáváš v díře,
a hadry nosíš na těle,
před pánem stojíš nesměle,
jak vypráskané zvíře.
Ty stavíš pyšné paláce
a hladem zmíráš u práce,
v zem jdeš pro démant, zlato,
a při tom cítíš panský knut,
neb srdce tvoje v temný blud
je celé věky spjato.
Ó, stůj a zdvihni kladivo
a rozbij bludů předivo
a starou rabskou báji,
a radostně hleď v šírý svět,
jak voní i pro tebe květ –
buď volný, jak pták v háji!
Již rozptýlil se černý mrak
a k východu se točí zrak –
již brzo vzejde zoře.
Nuž, podej ruku bratřím svým,
co minulo, buď prázdný dým,
ta kletba, bída, hoře!