Tuláci.

Šel tulák zbloudilý a potkal žebráka, noc táhla – k noclehu lehli pod oblaka. Chléb tvrdý pojedli, napili vodičky, pán bůh jim rozsvítil na nebi svíčičky.

A tulák po chvíli zeptal se žebráka: „Zdáš se být unaven, si brachu z daleka?“ „„Z daleka, příteli, je to mil tisíce, kde pustne v údolí má rodná vesnice.““

„Nuže, ty jako já,“ tulák dál hovořil „sešlý jsi, hladový – proč jsi dřív nespořil?“ „„Zde pohleď – mozole jsou moje úspory.““ Však tulák pohodil hlavou jak na vzdory.

A žebrák potajmu si utřel slzičku, pak sám se zpovídal za krátkou chviličku: „„Lichvář mi pole vzal a berní kravičky, bída mne vyhnala z mé chudé světničky.““

„Snad nejdeš ku pánům prositi za práva?“ „„Ovšem; však cesta má snad není nepravá?““ Tulák jen k obloze pozdvihl své oko: „Ba, car je daleko, a pánbůh vysoko!

Já také hledával podobné přeludy, místo nich našel jsem jen bídy obludy. Blah ten, kdo zlato má a hrubou, silnou pěst, za obé dostane právo i moc a čest!

Ty tiše přihrb se, když biřic huláká – –“ a spánek přerušil žaloby tuláka. Oba se vzájemně jak bratři objali, ukolébavku jim cvrčkové zpívali...

Když jitro zlato své v krajinu rozlilo, zaklení hromové ze sna je vzbudilo. Nad nimi anděl stál a meč měl po boku, pušku na rameni – nutil je do kroku...

Té noci nespali v příkopu silnice – neb plány spřádali v zdech staré trestnice. A jednou z večera bez velkých orací z trestnice do světa vyšli dva tuláci.

Byli víc shrbeni, zrak jejich více plál, víc hněvu, hořkosti v duši si nesli v dál...