Den parný byl. Nebe bez mráčku.
Nevlídný kraj v dusném tichu.
Kola i kladiva ztrnula.
A na všem prokletí hříchu.
V tom davy klusaly zjitřené,
hlad štval je promluvit s pány.
Oči jim horečně svítily,
na těle jizvy a rány.
A stranou ku šachtě mířily –
tam dole hrob jejich zdraví.
„Hoj, páni! my jdem dnes účtovat:
poslyšte soud lidu pravý.“
Kancelář zamčena, Před šachtou
vojáci jako zeď stojí.
Velí jim mladičký důstojník,
hrdý, jak byl by již v boji.
Zástupy před vojskem stanuly.
Havíři rozpjali bluzy:
„Sem palte a dobře zaměřte –
z vašich flint nemáme hrůzy.
My denně stojíme pod zemí
tváří v tvář příšeře smrti:
stejno, zda kulka hruď provrtá,
nebo plyn náhle zaškrtí!“
A ženy draly se ku předu,
v náručí hladové děti:
„Zastřelte je! Aspoň jako my
nebudou až k hrobu kleti!“
Vojáci rudnou a klopí zrak,
zbraň tisknou chvějící pěstí;
ten otce, ten bratra zahlédl
jak před něj cestu si klestí.
Hněv stoupá. Důstojník chraptivě
křičí a kyne cos davu.
Bouř nová v odpověď burácí –
hrouda mu letí na hlavu...
Z pušek se na povel zablesklo...
lehký dým zvolna se ztrácí...
A v davu s bolestným výkřikem
postavy k zemi se kácí.
Ostatní prchají úprkem
a jak skot do sebe vráží;
pohled jich vytřeštěn v beznaděj‘ –
v ní žití skončit jim káží...