Dosud jest to neobvyklé, družky, druzi milení, aby žena práva lidská hájila ve nadšení.
Proč se pořád takto dělo, brzyčko vám vysvětlím – doufám, že co žena jednou myšlénky své sdělit smím.
My, od věkův ujařmené ženy pouta trháme, do nichž nás mužové spjali – víc se jich nelekáme.
Více se jich nelekáme, chcem jim být rovnoprávné, chceme s nimi cítit, myslit, v zápas o chléb jít slavně. –
Dlouho byly jsme v podruží, vzdělání neznámo nám, fintění jen a vařečka živlem naším; žádný klam!
A pak mužové s vysoka zvykli na nás hleděti, jako bychom odsouzeny byly věčně trpěti.
Ale již se mění časy, ač pomalu, znenáhla; však chcem, by na práva naše nectná ruka nesáhla.
Nové ideje zrozeny, jež muže podmaňují, ku kterým lnou s celou duší, a je zdárně pěstují.
Ty ideje velkolepé k všemu lidstvu rovnosti směřují; zdaliž nad to jest kde vznešenější ctnosti?
Ideje ty taktéž ženy rovně s muži stavějí – ony nechať věrné srdce naše láskou rozhřejí.
Či se zahanbiti máme od silných mužů nechat, nemáme s nimi společně cítit, jednat i zmírat? – –
Pročež, dokud jsme svobodny, budiž srdce naše hrad, jejž dobude jen upřímný – sociální demokrat.
Cookies on Poetry Cove