Pruh země, kdys vábná zahrada,
dnes pokryt komínů lesy;
žár výhní, dým těžký, dusivý –
tam radost nezavýskne si!
Po cestách zčernalých den co den
jde matným uhlokop krokem...
Časem se zvedne pěst zaťatá,
a v jamách řine krev tokem.
Přibývá bídy i paláců,
oboje zášť smrti dělí.
Vzduch dusný a mraky šedivé:
blesk rudě vyšlehne smělý!