Mladičká jeptiška v klášteře
modlí se v skroušené důvěře.
Modlí se a potom rozjímá
a zrakem chrám celý objímá.
Na kůru nábožně sbor zpívá –
na ní se andílek usmívá.
Vznáší se nad ní tam ve výši,
jeptiška sbor zpívat neslyší.
Pevně na andílka pohlíží,
vidí, že roste, k ní se blíží.
Žár sálá z jeho žil modravých
a zdá se sladkým být jako hřích.
Něžně se nad ní teď naklání –
jeptiška v ničem mu nebrání.
Na tváři šimrá ji černý vlas,
v uších jí zní jeho sladký hlas:
„O dívko, poruč, a já tebe
odnesu na křídlech do nebe!“
Jeptiška nutit se nedala,
žhavě hned anděla objala...
Umlknul zpěv, družky již jdou ven –
jeptišce další je přerván sen.
Daleko nebeské jsou dvéře...
Jeptiška trápí se v klášteře.