V odlehlé uličce tmavé
z podkroví světla jde pruh –
kolkolem usnula Bída,
vlhký ji ovívá vzduch.
Na loži chorobný hošík
oknem zří v hvězdnatou noc,
znavená matka bdí nad ním:
hrozivá drtí ho moc.
„O, drahá matičko moje,
proč pláčeš, když zavřu zrak?“
„„Nepláču, dítě mé, přece,
přeludy mýlí tě tak!““
„Ó, drahá matičko moje,
měl jsem teď překrásný sen,
zelený byl kraj; my spolu
z města jsme kráčeli ven.“
„Trhal jsem polní si kvítí
a slyšel skřivánka pět;
věnec tys chtěla tu víti –
v město jsme nešli víc zpět.“
„„Však se ti vyplní, dítě,
lehni si jen a se ztiš!““
„Nemohu usnouti, matko,
v hlavě mi hučí – ach, slyš!“
„V náručí tvém bude lépe...“
a dítě zas jímá sen.
Za městem zelený hřbitov –
a malý hrob otevřen...