Věje vítr chladný, věje od Berlína –
že tam jedné paní schází cos do klína.
Na bodácích sedí, má stažené brvy
a své děti krmí železem a krví.
Železem a krví k vůli poslušnosti –
zkusí ale s nimi věru hodně zlosti.
Nikým nezkrocená, hrdá, přísná paní
chce kohosi laskat věrně do skonání.
Věrně do skonání připoutati k sobě,
na srdci jej míti za živa i v hrobě.
Její černý orel přes hranice krouží,
chce pro svojí paní urvat po čem touží.
Paní z hradu zírá, a stahuje brvy –
vidí kouř a plamen, zemi tonout v krvi...