Černá a hladová nestvůra
v samotě v údolí stojí,
z tlamy jí při vzteklém supění
jiskry se ohnivé rojí.
Ze všech stran míří k ní pěšinky,
chodcové stále se mění –
pěšinky krátké – přec daleké:
často z nich návratu není.
Černá a hladová nestvůra,
jako mor dech její letí,
vdovy kol ní lomí rukama
a pláčou vyhublé dětí.