My z matky bídy zrozeni,
svým otcem proklínáni,
křest dostali jsme krvavý –
v kamení kolébáni:
a přes to rostli, rostli jsme
jako po dešti houby,
vše okem jasným prohlédli
co ve výši i hloubi.
Často sic oko zkaleno,
často páž poumdlela,
často nám líce ubledla,
vráska rozryla čela,
když v žaláře jsme vrženi
los měli dravé zvěři,
vpálenou značku na čele –
a počítáni k sběři...
A když nás v žalář vláčeli,
od města ke vsi štvali,
my pyšně hlavy vztýčili,
vzdorně se pousmáli...
Vždyť setba námi zasetá
přec tak radostně klíčí! –
Nechť páni na nás ještě dnes
nástrahy svoje líčí!