Dnem i nocí na pevném řetěze
pes Otrok stával tam u boudy,
za třemi kroky měl volna meze,
dál nemoh', nesměl hýbat oudy.
Bez oddechu hlídal spravedlivě,
dům pánův i četný dobytek,
na každého cizince štěk divě,
vzhléd'-li na pánův jen majetek.
Ale špatně za bedlivé péče
si ho, ubožáka, vážili:
žaludek mu svírávaly křeče,
když kosti do smetí hodili.
V parnech líhal na prohnilé slámě,
zmíral žízní na blízku studny,
k donesení kapky vody rámě
lenilo, v psí koutek osudný.
Otrok trpěl, jen žalostně skučel
a prosebně kroutil ocasem,
jako divem někdy ždaný účel
dosáhl, ach, tak řídkým časem!
Až jednou po mraze krutém z rána,
od řetězu utržen, ten pes
na dvoře roztrhal svého pána –
a vzteklinou dál postrach v kraj nes'.