Proč pláčeš, brachu v ústraní,
proč shýbáš rabsky šíji,
proč trpíš skřehot havraní,
proč držíš, když tě bijí?
Proč k mozku světlo nepustíš,
proč tvrdé máš dvě dlaně,
proč místo boje spoután spíš,
proč jsi vždy beze zbraně?
Na místo slz – hněv do očí
a směle šíji zvedni:
havrani v dál hned zatočí
a kat dal ránu slední.
Vždy k předu jdi a nikdy zpět,
sic budeš zas hynouti.
Ty na svých bedrech neseš svět –
a chceš-li, v rum se shroutí.