Když jara dech přírodu dřímající
v rej života rozmanitý vzruší,
budí se robci, celé věky spící,
jimž vroucí touhy šlehají duší.
Kolem nich tvorstvo v květu mladé síly
hlučně pučí a radostí jásá;
a že oni dosud jen šíj chýlili
v zoufalosti, srdce jejich drásá.
A ještě musí chýliti ji dále,
však dlouho ne – dnes stejný svolal cit
všechny je z dolů, z dílen, k zkoušce malé:
své příští jaro sobě zobrazit.
A miliony bledých sester, bratří,
stejně zjařmených u všech národů,
k stejnému cíli vzájemně se bratří:
vydobýt práci – sobě svobodu.
Tož vítej, Máji! Odleskem jsi příští
vesny, k níž zrak v naději zvedáme.
Až led poroby zcela se roztříští,
my v novém jaru též zaplesáme!