Hle, od příbramských zaznívá
těch stříbrodatných bání
zoufalství hlas. – Toť sirotkův
a vdov jest bědování...
Pod zemí mrou jim otcové
a synové a bratři – –
strhaný zrak jejich sotva
již slunko vzcházet spatří!
Nahoře žal srdcervoucí,
dole hrozné svízele – –
mučedníkům práce všechno,
všechno již jest zmizelé....
Za tu nejhorší mzdu v světě
sta jich životy tratí....
Kdo sirotkům živitele
starostlivé navrátí? –
Proč ochranná opatření
neopatří podniky,
by jisti byli žitím ti,
jimž mzdu platí trojníky?
Což jim po nich! – Vždyť to jsou jen
proletáři ubozí;
jest dost jich, byť nakládali
mrtvol z nich plné vozy....
Avšak nářek osiřelých
dál jde než na nebesa!
On budí lid, jenž neztiší
kostí z „lásky“ – nÓblessa.