O matko práce, jak tě vítají
den ke dni tvoje věrné děti,
jaký to pocit ve srdci mají,
spočinou-li ve tvém objetí?
Palácův už co jsi zbudovala
a povždy bydlíš ve sklepních zdech...
Co látek jemných ruka tvá stkala –
pro nahotu svou máš jen povzdech!
Přičiněním tvým země dá klasy,
pohodlí, kov i démant černý,
důvtip tvůj vždy k větším činům kvasí,
nový tvoříc přepych nezměrný.
Komu ale dáváš ty své plody,
pak-li jich sama neokusíš?
Nevidíš snad okolo ty hody? –
Což věčně hlad mít sama musíš?