Dlouho, ach dlouho sucha jsme měli,
pozemské páry do oblak spěly,
jak hradby mlhy kolem se tměly
a zhoustly, že víc nepřijmou kouř:
ó, bude, bude veliká bouř!
Vodička spadne, kalená bude,
na horách spláchne kamení rudé,
odnese prsť i osení chudé,
a kde stál mnohý nádherný dům,
zanechá sotva bahno a rum.
Vizte jen! Obzor do tmy se halí,
bije hrom, vody od hor se valí,
řekou je každý potůček malý
a cestu klestí přes pole, les,
hučí a nese zhoubu a děs!
Ó lidé! Třeba na stromy lezte,
stáda a zlato v úkryty neste,
prchejte do hor – ale to vězte:
povodeň i tam vystoupí v ráz,
jako koťata utopí vás.
Vrátí se, vrátí biblické divy:
ať kdo je hříšník neb spravedlivý,
z té velké vody nevyjde živý
koráb-li zavčas nebude mít. –
Tak věštil slepý mládenec Vít.