Dělníče, dělníče, –
dělníče můj milý!
co jen tebe čeká
ve každinkou chvíli.
Od jitra do noci
týráš tělo svoje,
jako by jen bylo
kus mrtvého stroje.
A i ten stroj z kovu
časem se poláme,
leč tělo tvé nesmí
potkati to samé.
Ono musí býti
hotovo vždy k práci
pro jiných pohodlí
nebo pro legraci.
Když pak přece někdy
stár, únavou padneš,
z práce jsi vyhozen –
nechť hladem uvadneš.
Ale doufej, že přec
zacinká ten zvonec,
kdy všechen lid řekne:
„Budiž bídě konec.“