Bylo jitro. Listí žloutlo,
chladný větřík parkem vířil
a z oblohy zachmuřené
k zemi drobný deštík mířil.
Umíralo léto parné,
rozlétli se z lázní hosté –
ranní hudbě v pavilonu
naslouchaly duše prosté.
Zadul vítr. Houslí zvuky
zakvílely osaměle,
až se náhle starým steskem
rozechvělo srdce v těle.
Jak by moje mrtvé mládí
s těmi tony utíkalo,
jak by plaché štěstí s nimi
znovu v propast unikalo...