Stotisíc nás chodí denně pod Horami,
stotisíc nás dýše otrávený vzduch.
Když utichne Moloch – pereme se sami:
jeden sražen a hned jiný vztýčen bůh.
Hynuli jsme, hynem, budem hynout dosti,
kde ční komín, tam je otevřený hrob,
a přec rostem, rostem (nevíme k čí zlosti)
a všechny nás těší hvězda lepších dob.
Hvězdička ta milá ještě v kosmu dříme –
či snad pro kouř černý nemůže k nám jít?
Nechť! My neptáme se, zdali žíti smíme:
stotisíc nás hyne, stotisíc chce žít!