Na čerstvém strništi přecházím.
Babičky sbírají klasy,
zajíček ubíhá do řepy,
z dálky zní koroptví hlasy.
Venkova dítě jsem. Ach, dávno
v městě mi pobledlo všecko!
Však dnes se zdá mi, že opět jsem
veselé vesnické děcko:
Bosý a osmahlý školáček
na pastvu ženu houf husí,
rozdmychám za větrem ohníček –
brambory nechť se v něm dusí!
Když slunko zapadne za hory,
klekání hlaholí šerem,
tu do vsi husím se pochodem
se zpěvem radostným berem.
Na prahu matka nás přivítá –
večeře na stole čeká...
Mé dětství, kam tě, kam zanesla
ta času divoká řeka?