Východní červánek políbil kraj,
v zpěvu se probouzí pole i háj.
Sotva nás přemohl kratičký sen,
ku práci volá zas dnes parný den.
K setí a orání přišel už čas,
potem li zaléván, uzraje klas:
dřív ruka zmozolí, skloní se leb,
než země matička dá za mzdu chléb...
Orali otcové ten cizí lán,
k práci je poháněl biřicem pán –
i my zas ořeme z jitra až v noc,
otroctví jalo nás také v svou moc.
Do ztvrdlé ornice boří se pluh,
skřivánčí píseň nám zalétá v sluch,
pěvce však neshlédne zkalený zrak –
člověk zná porobu a volnost pták.
Slunko tam za hory spadává níž,
klekání hlaholí z kapličky již,
v krůpějích na čele setřeme pot,
spánek nás vyprostí na chvíli z psot.
Zítra dál budeme kypřiti lán –
však sklízet nebude vždy jenom pán!
Zasejem, zaořem – budem-li chtít,
obilí pro sebe budeme žít...