Ó, bratří schýlení,
starci již v mládí,
jimž úsměv od úst vždy
bázlivě pádí –
vás miliony
nosila země,
k ní marně stony
vzdychli jste temně!
S prasklými žilami
na schromlé ruce
ve práce otrocké
mřeli jste muce;
pot řinul z čela
a z očí vpadlých
slz řeka spěla
po lících svadlých.
Obrovské stavěli
jste pyramidy,
jež zkazky ševelí
odvěké bídy,
kam oko vzhlédne
po zemském díle
pomníky bědné
zří vaší píle.
Před boha mamonu
vztýčené trůny
hnali vás od jitra
do svitu luny,
bič otrokáře
do zad se vrýval
a z bledé tváře
rob slzu skrýval.
Když otec zasténal
posledním vzdechem,
než rov mu zarůstal
trním a mechem,
v dědictví dětem
rez pout byl krutý
a jarním květem
řemeny knuty.
Celým generacím
útisk chléb denní – –
než v prach jste zapadli
vy bezejmenní!
A nové řady
vás rostly stále
a mřely hlady
dále a dále...
Dnes z dávných pohřebišť
vznáší se stíny,
vnuky obletují
v peleších špíny –
mluvou tajemnou
jich budí davy,
tuchou vzájemnou
jim týčí hlavy.
Z doškových chatrčí,
z měst sklepních doupat
vidíme otroky
vzpřímené stoupat,
a vstříc si kynou
bratrstvím jati:
„Jen svojí vinou
byli jsme spjati!“
A shlíží sílu svou
za srdce tluku,
druh druhu radostně
podává ruku –
zmlká k posledu
jich výkřik žalný
bouřné: „Ku předu!“
chví chorál valný.