Na haldu uhlí krvavé
házeli na pospěch
i šatů kusy, kahany –
a vše to plamen sžeh‘.
Tu i tam bodák četníka
se po ulici mih‘,
ve davech lid sem přicházel
a smuten byl a tich.
Byl pohřeb. Třicet havířů
jediný přikryl rov,
na sto kvílelo sirotků
a třicet sešlých vdov.
Kol vřelo moře havířů –
tak chmurný měli hled,
že cítil‘s, jak tu mlčky je
kdos nepřítomný klet.
V tom moři síla spoutaná
když chtěla by se hnout,
pak bodáky jí zastavit
chtít mohl by jen bloud! –
Kněz modlil se – však sám a sám.
Ten celý dav byl něm:
dřív marně k nebi zírali,
teď hledí pouze v zem.
O jeden hrob měl hřbitov víc,
havířský tento luh!
Na panský účet ku starým
byl nový zapsán dluh.