Do odlehlé vísky
na blízku dráhy
přijel z nenadání
tlustý pán z Prahy.
Přijel a prohlédl
ves i okolí,
u řeky se vyptal
na cenu polí.
Prohlédl si muže,
ženy, děvice –
a velmi líbila
se mu vesnice.
Potom jel nazpátek
a hned druhý den
přijel opět – budiž
za to pochválen!
Od sedláků koupil
za peníz velký
blíž řeky kus země
pořádné délky.
Za čtrnáct dní potom
v těch místech, kde pluh
dříve hospodařil,
jiný hlučel ruch.
Pod učených pánů
bedlivým okem
zvedala se stavba
rychlým pokrokem.
Jiný život hýbal
ihned vesnicí,
když ji pobouřili
s pány zedníci.
Hned se otevřela
druhá hospoda,
a pivo se pilo,
jak dříve voda.
Vesničané ani
nešli z úžasu,
když hotovou zřeli
obce okrasu,
továrnu to velkou;
a za vyšší plat
nežli u sedláka
každý dělal rád.
A továrníkovi
nešel od úst smích,
byl spokojen – důkaz
dával jeho břich.
Továrna zkvétala,
většila se ves,
že pro nové krovy
vypelichal les.
V továrnu chodily
ženy, děvčata,
muži vařili a
pletli košťata.
Vše se obracelo
vzhůru hlavami,
hospody rostly i
židovské krámy.
A dívkám růžová
pobledla líčka,
jež teď krášlil pudr,
vlasy mašlička.
Pan továrník hleděl
sic do práce brát
jen takové, které
ještě měly vnad,
však před jeho zrakem
neobstála ctnosť –
marné matek nářky
i tatíků zlosť!
Množily se dítky
v celé vesnici –
továrníka tahy
nesly na líci...