Večer v chatě zasněžené
sedí matka s dítětem;
objímá se s ním, bleďoučkým,
pouvadlým poupětem.
„Proč já jenom nemám tátu –
pověz, matičko moje,
aby mi koupil šaty, když
nemohou ruce tvoje?“
„Tvůj otec jest ach velký pán,
a lesklou šavli nosí,“
dí matka a oko se jí
hned ve vzpomínce rosí.
On bohat je. Na kabátě
má drahý límec zlatý,
na prsou řády – ostruhy
u jeho řinčí paty.“
„Nuž matko, proč se podívat
nejde na svoje dítě,
a jej též sladce zulíbat,
když vstává na úsvitě?
Proč nejde tebe potěšit –
neví, že pláčeš stále?
Proč nedá lepší příbytek
místo komůrky malé?
Což neví, jak často jdeme
my bez večeře spáti,
a málokdy zříme v kamnech
vesele oheň pláti?“
„Můj hochu, ty jsi ještě mlád –
neptej se, zavři oči –
jdi spát –“. A matce v závrati
bolem hlava se točí.
V ní spousta truchlých vzpomínek
na zašlé doby víří,
zatím co bez všech výčitek
svůdce její dál hýří...