Fara a kostelík s hřbitovem,
kol polí zádušních lány.
Pan farář přišel se potěšit
a na žně spřádá už plány.
Parný den byl. Farské osení
ku žatvě radostně zrálo.
Praskaly klasy a plno chrp
pod nimi skromně se smálo.
„Ta mládež dnes je tak zkažená,
až je to člověku líto,“
tak hloubal pan farář, shlížeje
blíž cesty zválené žito.
Z večera na mezích párků dost –
kostel však prázdný i v svátek.
Štěstí, že alespoň babičky
strach mají z pekelných vrátek.
Zválené žito i pšenice,
se stromů odrány třešně!
Zbrunatněl pan farář – škodu svou
jal se dál prohlížet spěšně.
Ba, k nebi cestička klikatá
a k tomu plničká hloží...
Těšte se, farníci, v neděli
co farář v srdce vám vloží:
„To vše je vinna ta nevěra,
to kleté učení rudé.
Do pekel horoucích přijde ten,
kdo v žitě se válet bude!“